Mohu se zeptat? - podolník.cz

[ Břetislav Podolník ]
[ Břetislav Podolník ]
[ Břetislav Podolník ]
Přejít na obsah
Moheš.
Zeptám se tě na pár věcí, jo?
Jo, ptej se.
Proč jsi to fotil?
Jejda, já už si nepamatuju, je to tak dávno.
No, něco si pamatovat musíš, ne?
Jo, jen tak mlhavě.
A?
No, vždycky mě něco napadlo, v souvislosti s tím, co jsem prožil, co jsem viděl, co se dělo kolem, jaké nálady lidi měli, já taky, no, o tom ty fotky byly. Jsou.
A proč jsi je udělal tak, jak jsou? Myslím, proč to vypadá spíš jako sranda focení.
Protože na světě je málo srandy.
A při tom focení to bylo v plánu, ta sranda?
No jasně, od začátku. Ale někdy tam ta sranda plánovaná nebyla, prostě to tam sklouzlo samo. Někdy nesklouzlo. Podle plánu.
Takže to byla hlavně zábava? To focení myslím.
Jo, aspoň doufám, že to tak cejtily i modelky. A modelové. Zeptal bych se jich, ale s většinou už nemám kontakt.
Jak to?
Tak nějak jsem to snažení o tyto fotky opustil. Přestal jsem to fotit, tak jsme se nějak přestali vyhledávat.
Co už se mnou, když jsem přestal, žejo. Ale rád bych je zase potkal.
Proč jsi přestal tohle fotit?
Nepovím.
Proč?
Je to trochu citlivé téma. Prostě jsem vlivem okolí tak nějak vyhořel. Tak proto.
Čím jsi to fotil?
To je nějak důležité?
No, lidi to přece taky zajímá.
Tak jo. Tenkrát nebyly digitály, který by tohle uměly. Takže filmy, dnes se říká analog. Prostě film, vývojka a ustalovač. Měl jsem Zenza Bronica SQ Am. Tu mně ukradli. Zajímalo by mě, kdo ji dnes vlastní. Chybí mně zvuk toho motoru. A pak Hasselblad 501cm. Filmy Ilford. Někdy Fomapan. Technika není důležitá, emoce ano. Asi od obojího trochu. Dá se fotit i Ljubitělem. Ten je dobrej na těla.
Měl jsi nějaký vzor? Ovlivnil tě někdo?
No, vzor přímo ne, ale velmi mě ovlivnil, a hodně naučil, fotograf Miroslav Bukal. Byl jsem na jeho výstavě v Domě umění, někdy v první půlce sedmdesátých let. Vystavoval společně s Vilémem Ihmem. Oba byli vynikající reklamně umělečtí fotografové. Pak jim soudruzi zakázali činnost.
A později se Miroslav Bukal stal mým šéfem, mentorem a kamarádem. Nestihl jsem mu poděkovat.
Za co?
No, naučil mě dívat se na věci jinak. Jak obyčejnej předmět, když správně obalíš světlem, tak začne mluvit jinak. A byl to laskavej člověk, uměl se rozdávat.
A proč vlastně jsou modelky nahé? Není to tak trochu prvoplánové, takže zbytečné?
Nahé se přece líp osvětlují, to je jasné. Tak ty se nerad podíváš na hezkou, nahou dívku?
Ale ano, ale muselo to tak být?
Jistě, jinak by se na ty fotky přece nikdo nekoukal.
A koukali se?
Jo.
U tebe v atelieru?
Jo. Měl jsem i pár výstav. To mě docela bavilo. Slyšet ty komentáře.
Prodáváš fotky?
Prodávám.
Kdo si je kupuje?
Zralí muži, kteří umí ocenit krásu i myšlenku. To je jasné, ne? Jo, taky manželky, když chtějí udělat manželovi potěšení. To funguje, moje modelky nestárnou.
Je to drahé?
Nevím. Je?
No, taky nevím. Pro někoho asi je.
Nemůže to bejt levnější, to není výprodej. Náklady jsou dost vysoký. A když si s tím dám tolik práce... A taky používám to nejlepší, ty tisky vydrží desítky let.
Chystáš se někdy zase začít s takovým focením?
Chystám, ale chybí už ta správná dávka energie. Nápady však nosím v hlavě. Kecám, musím si je kreslit. Protože je rychle zapomenu. Honí se mně toho hlavou moc. Znáš to, ne?
Vždyť nejsi tak starý.
Jo, duchem mladík, jen tělo chátrá. Ukecávat modelky na focení je dost náročný, když jim vysvětluješ, že na fotce nemají být za krásnou, že si mají umět ze sebe udělat srandu. A tak. Ideální je, když přijdou samy.
Chodí samy?
Jojo, chodívaly. Občas chodí. Ale chtějí privátní fotky. Pro milence.
Proč Imaginárium občana Pornase?
No, každej jsme tak nějak trochu Pornas, občane. Ne?
Proč jsi původně označoval fotky jako Originální schizografie?
Co já vím, asi proto, že ten výsledek byl pro diváky tak nějak rozporuplnej. Tak si přece akty nikdo nepředstavuje. Žádná vážnost v umění. Srandičky. Prostě schizo, no. Stačí to tak, nebo mám vymyslet něco chytřejšího?
Co jsi měl s modelkami?
To jako vážně? To je ale klišé. Každej, kdo fotí nahé modelky s nimi musí něco mít?
Říká se to.
Kde a kdo? Ale jo, taky mně to předhazovali. Ly, la. Nevěř všemu, co se říká. A stejně, už tenkrát jsem byl pro ně moc starej. Fakt to říkaly, že jsem starej. Jenže já měl pleš už zamlada.
Chceš mně ještě něco říct?
Ne. Chceš se na něco ještě zeptat?
Jo, ale nemůžu si vzpomenout.
Vidíš, taky seš už starej.
Tak díky a když si vzpomenu, tak se přijdu zase zeptat.
Proč?
Proto!
A kterej ty vlastně seš?
© 2020 Břetislav Podolník.
Užití fotografií jen se souhlasem autora.
Návrat na obsah